Šrámek Fráňa

Fráňa Šrámek (1877-1952) - životopis

Narodil se 19. ledna 1877 v Sobotce, ale již v roce 1882 se rodina přestěhovala do Zbiroha a brzy nato do Písku, kde Šrámek studoval gymnasium a potom v Praze práva; ta však nedokončil a věnoval se literatuře. Patřil k Neumannově anarchistické skupině kolem časopisu Nový kult. Pro účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní byl dvakrát vězněn. Za první světové války musel na ruskou a italskou frontu, konec války prožil u útvaru vojenského tisku ve Vídni. Po válce se sblížil s literární skupinou kolem K. Čapka, ale většinou žil samotářsky v Praze, odkud pravidelně zajížděl do rodného Sobotecka. Zemřel 1. července 1952 v Praze.

Fráňa Šrámek patří k mladším básníkům generace let devadesátých a prošel postupně mnohými proudy, které zasáhly jeho vrstevníky, i když neprožíval vše stejně intenzívně. Anarchismus a antimilitarismus v postojích, spolu s impresionismem, symbolismem a dekadencí v umělecké tvorbě, charakterizují Šrámkovo první tvůrčí období. Verše i próza těchto mladých let jsou nejcennějším přínosem pro českou literaturu z počátku 20. století. Konflikt s měšťáckým prostředím a tvrdost odbojného stanoviska mu získávaly sympatie nejen mezi uměleckou mládeží, ale i mezi dělnictvem, kde prakticky politicky pracoval. Některé jeho verše v podobě písní se staly majetkem bojujícího proletariátu. V duchu těchto idejí jsou neseny Šrámkovy sbírky Života bído, přec tě mám rád a Modrý a rudý, i prózy Ejhle člověk, Sedmibolestní a Kamení, srdce a oblaka. Šrámkovi hrdinové, podobně jako sám autor, prožívají rozpor mezi svými tužbami a realitou, která je znemožňuje uskutečnit. Tragické konflikty se odehrávají především v oblasti citové.

I básnický výraz Šrámkův je silně emocionální, zkratkovitý, čerpající také z jazyka lidového, zejména z městského folklóru.

V dalším svém vývoji se Šrámek uchyluje stále více od společenské revolty k chvále smyslového života, kdy hluboce prožívá zvláště vztahy milostné v jejich přirozené vnitřní dialektice. Avšak ani tento intimní svět není ušetřen důsledků společenských otřesů, jak o tom svědčí sbírka Splav a drama Léto. Próza tohoto období, reprezentovaná lyrickým, impresionistickým románem Stříbrný vítr, vypravuje o studentovi Janu Ratkinovi, který prochází v podstatě tím, co prožíval sám autor ve svém dospívání: vzpouru proti omezujícímu a omezenému prostředí a touhu nespoutanou silou se vypořádat s životem a se světem. Křivka Šrámkovy prózy potom klesá z optimistického rozletu k pochybnostem a životním zklamáním v románu Křižovatky a k živočišně pudové složce lidské bytosti v románu Tělo.

K tématice raných antimilitaristických veršů se Šrámek vrací pod dojmy první světové války jak v próze Žasnoucí voják, tak v dramatu Hagenbek, jemuž nechybí satirické ostří.

Všechna poválečná tvorba Šrámkova nese v sobě stopy básníkova stárnutí a smiřování se světem, proti němuž v mladých letech ve jménu mládí a života vyjel do boje.
Díla:
Próza: Sláva života (1903), Ejhle člověk (1904), Sedmibolestní (1905), Kamení, srdce a oblaka (1906), Stříbrný vítr (1910), Křižovatky (1913), Tělo (1919), Žasnoucí voják (1924), Past (1931)
Poezie: Života bído, přec tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906), Splav (1916), Básně (1926), Nové básně (1928), Ještě zní (1933), Rány, růže (1945)
Dramata: Červen (1905), Léto (1915), Hagenbek (1920), Měsíc nad řekou (1922), Plačící satyr (1923)